Můj příběh
K mému životnímu příběhu Jiřina Jirásková neodmyslitelně patří. Už více než dvacet let.
A v tuto chvíli je to asi i to nejpodstatnější, co Vám z něj mohu přiblížit.
Ukázka z úvodu mé knihy o Jiřině Jiráskové je myslím zcela výmluvná…
Zpustlý, potemnělý pokoj, kovová postel s šedivou dekou a hnědočerným kobercem
na přilehlé stěně vzbuzuje pochmurnou atmosféru jen svým vzhledem.
V posteli leží stará, vyčerpaná paní, jíž však navzdory zřejmým zdravotním problémům dodávají lesk nejenom šperky,
které má na sobě, ale především vnitřní síla, bystrý intelekt a osobní vyzařování, když hovoří se službu konajícím policistou.
Nesporná a paradoxní „převaha“ ležící drobné šedivé paní působí velice silně,
i její moudré výroky mě tak zasáhly, že mi utkvěly v paměti – „vzdělanost znamená zvídavost, mladý muži,
a ta mojí generaci asi na rozdíl od té vaší nikdy nechyběla… musíme jenom umřít,
všechno ostatní jsou pouze podmíněné povinnosti… jsou jenom tři důležité věci – aby člověk v něco věřil,
sám sebe si vážil a včas umřel… za všechno se platí, za radost dvojnásob…“
Pochopitelně nejde pouze o těchto pár vět, celý film, jehož byla tato scéna součástí,
na mě zapůsobil neobyčejně silně. Těžko si asi film může přát lepší vyznění. Člověk za život zhlédne mnoho filmů, vidí je a zase zapomene,
neosloví ho a nezůstanou v něm, kromě některých výjimek. V mém životě zosobňuje takovou jedinečnou výjimku film
Zámek v Čechách,
i když nepřímo, přesto mě navedl na určitou životní cestu. Nebýt tohoto filmu, asi by uplynulých dvacet let mého života vypadalo trošku jinak.
Onu drobnou a neobyčejně charismatickou paní, Elizabeth Annu Marii hraběnku z Landsdorfu a ze Scheinbergu,
hrála Jiřina Jirásková. Moc jsem o ní nevěděla, ale její výkon na mě zapůsobil natolik, že jsem se rozhodla jí napsat.
Bylo mi osmnáct let a čas jsem v té době trávila podobně jako hraběnka v té popsané scéně, v posteli,
sice ne v tak pochmurném vnějším prostředí, nicméně to vnitřní moc jásavě nevypadalo, to se té smutné ponurosti docela blížilo.
Měla jsem vážné zdravotní problémy, slyšela jsem, jak lékařka docela drsným způsobem řekla mé mamince, že už jsem „odepsaná“.
Když v takovém rozpoložení člověk najednou slyší nun quam abscedere – nikdy neustupovat
(což bylo rodové heslo hraběnky) a vidí,
jak si někdo i přes všechny nepřízně osudu a nepravděpodobnost svého úspěchu jde přece jen za tím svým, třeba i pošetilým snem,
načerpá potřebné povzbuzení měrou vrchovatou.
Nun Quam Abscedere – Nikdy Neustupovat
Jiřina Jirásková na můj dopis velmi mile odpověděla. Chtěla jsem se dozvědět víc, zajímalo mě,
kdo to vlastně je – Jiřina Jirásková, potřebná zvídavost mně rozhodně nechyběla. Rodiče mi pomohli sehnat různé články o ní a rozhovory s ní,
pamatuji si, jak mi je sestřičky, které se o mě v rámci domácí péče staraly, četly.
Začala jsem ji obdivovat, v mnoha ohledech se pro mě stala vzorem. V mém tehdejším stavu,
v nemoci, bolesti a osamění, se zdálo moje pošetilé a nedosažitelné přání poznat se s touto paní, pobývat
v její blízkosti a učit se od ní naprostým nesmyslem. Představovalo to ale pomyslný cíl, který zároveň znamenal,
že se uzdravím a budu žít normální život.
Jsem přesvědčená o tom, že síla lidské mysli dokáže přivodit neskutečné zázraky. Kdybych tehdy někomu řekla,
že se stanu asistentkou Jiřiny Jiráskové a on se podíval na mou „odepsanou“ fyzickou podstatu,
vzal v potaz to, že jsem kvůli tomu nedodělala střední školu, nemám tedy ani maturitu a nikoho z divadla, ani samotnou Jiřinu Jiráskovou neznám,
odvětil by zřejmě, že už asi nemám v pořádku ani hlavu, že to je absurdní. Ano, bylo to všechno absurdní, ale přesto nakonec realizovatelné…
Při jednom z našich posledních setkání mi Jiřina Jirásková řekla – miláčku, pamatuj si jednu věc,
cokoli ze svého života, ze svých pocitů, ze svého vnímání, chceš sdělit, buď vedena jedinou snahou, víš,
jaké je velké tajemství v této záležitosti? Tajemství zkratky! Já jsem si ale nikdy nevšimla, že bys neovládala tajemství zkratky…
Nebudu tedy zabíhat do zdlouhavého popisu mé cesty k Jiřině Jiráskové, jen prostě shrnu,
že jsme si psaly, postupem doby se i setkávaly, já se uzdravila a nakonec si mě Jiřina Jirásková vybrala jako svou asistentku…
Při dálkovém studiu na gymnáziu jsem si udělala maturitu a poté v denním studiu vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Divadelní věda. Tématem mé diplomové práce pak nemohlo být nic jiného než Herectví Jiřiny Jiráskové.
Tato práce je s drobnými úpravami i součástí této knihy. Troufám si tvrdit,
že za těch dvacet let intenzívního zájmu a vztahu k Jiřině Jiráskové toho o ní vím docela dost.
Možná bych se ale neodhodlala svou práci publikovat, k tomu mě navedla sama Jiřina Jirásková, která o to velmi stála.
A protože by asi samotný text diplomové práce nestačil, došlo k přidání dalších zajímavých dokumentů a výpovědí,
které ve své komplexnosti mohou snad odpovědět na mou prvotní otázku, kdo je – teď už bohužel, kdo byl – Jiřina Jirásková.
Když měla vyjít knížečka o Zdeňku Podskalském, obrátila se Jiřina Jirásková na mě, abych to napsala.
Vyprávěla mi, jak o tom mluvila se Alexem Koenigsmarkem: Zavolala jsem v této souvislosti Alexe a říkala jsem mu, že jsem oslovila jednu dámu a on hned povídal – zajisté tu,
co psala do naší knížky (Jiřina Jirásková osobně – napsala jsem do ní závěrečnou část), že? Potvrdila jsem to a on mně na to řekl –
ale tos volila výborně, ona je velmi šikovná, kdyby s čímkoli potřebovala pomoct, poradit, přehlídnout to, až to napíše, rád to udělám,
to jsi zvolila skutečně výborně. Tak jsem ti z toho měla ale opravdu velikou radost, protože já si myslím, že on je dobrý autor.
A mně je to také jasné, že ty to napíšeš s daleko největší zodpovědností a zaujetím a všechno, co já o Zdeňkovi vím, tebe nepřekvapí,
protože ty tušíš, jaký byl náš vztah, co si o něm myslím. Proto jsem si tě dovolila oslovit, prostě z tebe dělám spisovatelku, jak vidíš…
Samozřejmě jsem z toho, že ve mně vidí spisovatelku, měla ohromnou radost, zároveň to bylo ale velice zavazující.
Stejně tak mi později říkala, že by byla moc ráda, kdyby vyšla i má diplomka.
Ale chápu, proč bys to dělala, na mně se nedá vydělat, jenže já mám štěstí, že ty jsi prostě obětavá holka.
Když mě celý život študuješ, tak využij to nepředstavitelné množství materiálů, které máš (mnohé mi sama poskytla) i to, že tě to vše
tak odjakživa zajímalo a měla jsi k tomu vždy ohromný vztah. Jen si mě, Renátko, možná někdy pleteš s těma figurama hereckýma,
ty myslíš, že já jsem taková holka, jako byla ta hraběnka v Zámku v Čechách…
Vybídla mě k tomu, abych psala pravdu, jak se věci mají, abych se pokusila ke všemu přistupovat
analyticky a bez emocí. Snažila jsem se. Sešla jsem se navíc s mnoha kolegy a přáteli Jiřiny Jiráskové, občas zazněla i kritická slova,
nevyhýbám se jim a i tyto „kontroverzní“ názory zmiňuji, abych se vyhnula nebezpečí, že mi vzhledem k nespornému vztahu
k Jiřině Jiráskové vznikne z knihy paján.
Také si myslím, že jsem časem v Jiřině Jiráskové už nespatřovala jen její mistrně zahrané postavy,
ale že jsem v její blízkosti velice záhy pochopila, že v civilu je malinko jiná, než její role a než jak ji vnímá veřejnost,
svůj pohled na ni jsem pochopitelně musela trošku zkorigovat, nic to ale nezměnilo na mé hluboké náklonnosti k ní.
A ona to tak asi také cítila, když mi v závěru svého života řekla – až umřu, tak jediný člověk,
který na mě bude vzpomínat s něhou, jsi ty, Renátko, za něhu a lásku ti děkuju… Jen s velkým ostychem zveřejňuji
tyto citace z našich soukromých rozhovorů, aby v úvodu posloužily jako ilustrace našeho vztahu, který se ze svého pohledu
snažím dále v hlavním textu už potlačit.
Nepoznala jsem žádného druhého člověka, který by byl Jiřině Jiráskové podoben. Myslím, že byla velmi složitá povaha
a na rozbor komplikovaný člověk. Jako by v sobě spojovala několik bytostí a člověk musel všechny tyto vzájemně se snoubící
jedince oslovovat postupně. Nebo toho pravého v tu pravou chvíli. Někdy se mi to povedlo, někdy ne…
Když jsem se ocitla v divadle, připadala jsem si jako ve snu. Kolikrát jsem nebyla schopná pochopit,
jak se to vůbec mohlo podařit dostat se po beznadějných letech strávených v posteli do normálního světa nebo
přesněji do „pohádkového“ světa divadla, do blízkosti všech těch osobností…
Jiřina Jirásková si mě brala jako doprovod i na nejrůznější společenské akce, nestačila jsem žasnout.
Zároveň to bylo i náročné a hektické období, protože jsem vedle Jiřiny Jiráskové byla v době, kdy se řešily
kauzy „Nuly“ a „Štěpničková“, kdy kandidovala do Senátu, kdy se stala nejsympatičtější Češkou, kdy získala
cenu Thálie za celoživotní výkon…
I po odchodu z divadla jsme si někdy na naše „role“ hrály dál, když toho měla moc,
pomohla jsem jí s korespondencí, zařídila třeba vizitky, k osmdesátinám jsem jí s mým manželem vytvořila webové stránky
– www.jirinajiraskova.cz…
Jiřina Jirásková mě velmi silně inspirovala přímo i nepřímo. Na jejím příkladu jsem pochopila,
že život není o nalezení sebe, ale že život je o vytvoření sebe. Imponovala mi její schopnost dělat si ze všech věcí,
na které je člověk krátký, legraci a nepřipouštět si je.
Nepřestanu být Jiřině Jiráskové za mnoho věcí vděčná, mnoho mi náš vztah dal, ale stejně tak si i hodně vzal.
Čerpalo se z obou vyhraněných konců, jako by to částečně zrcadlilo i její povahu, o které se rozhodně nedalo říct,
že odpovídá nudnému středu.
V závěru života, jak sama říkala, měla už jen pár radostí – Amálku, koňak a svou celoživotní rekvizitu – cigarety.
Děsila se chvíle, kdy nebude moct pracovat, kdy nebude moct hrát. Nakonec plně pocítila vnitřní osamělost, ve které jsem já náš vztah
začínala a kterou jsem tedy i díky tomu alespoň trochu dokázala chápat, pomoci už nikoli, ač bych velmi ráda.
První moje „setkání“ s Jiřinou Jiráskovou vyvolalo slzy smrtí její postavy, poslední „setkání“
na malenickém hřbitově smrtí její. Kniha je o tom, co jsem prožila a poznala v době mezi tím…
Jak šel čas, měnila jsem stav, bydliště, vzdělání, vzhled… Můj životní příběh byl v posledních dvaceti
letech ovlivněn přímo i nepřímo Jiřinou Jiráskovou, bez ní by bylo v mém životě asi docela dost věcí jinak, ne hůř, ne lépe,
prostě jinak… V každém případě to byl až dosud příběh zcela nevšední.
Přeji i Vám mnoho inspirativních setkání, ať máte na vaší životní cestě hodně štěstí, radosti
a vždy jen co nejlepší „ukazatele“.
