Cimrman a já
Téma eseje je jako hozená rukavice, kterou nemohu nezvednout. Naopak musím! Naskýtá se mi tak konečně příležitost, kdy mohu užít eseje coby hlásné trouby, jejímž prostřednictvím se přímo a otevřeně vyznám ze svého vztahu k našemu velikánu, k čemuž jsem dosud neměla odvahu. Již tedy dosti ostychu a skrývání, jednou to muselo přijít, „pud přemohl stud“ a velí přiznat se:
„Kdyby nebylo JÁRY CIMRMANA, nebylo by ani mě – jeho potomka!
Tady mne tedy máte!“.
K Járovi Cimrmanovi mě váže velice vřelý, hluboký, dlouholetý a nevšední vztah. Interpersonální provázanost mezi mnou a jím je umocněna i jistou spřízněností familiární (o tom ale více později). V současné době již netřeba zdůrazňovat, jakého geniálního ducha v sobě Cimrmanova osobnost skrývala – filozof, hudebník, dramatik, fyzik, básník, výtvarník, technik vynálezce…, tím vším, a nejen tím, Cimrman byl a dosahoval v tom zcela výjimečných výsledků. Nezměrná šíře Cimrmanových zájmů a činností, to je skutečnost, díky níž je mi Cimrman až bytostně blízký.
Také já patřím ke zvídavým typům, kterým dělá velikou radost poznávat a pronikat do nejrůznějších oborů, ať již teoreticky nebo prakticky. Činí mi potěšení studovat vědy humanitní, filozofické, hudební, výtvarné,…, ale i technické, nepohrdnu tedy ani světem jedniček a nul nebo kvantovou fyzikou… Stejně tak vášnivě zaměstnávám i ruce, s náruživostí se vrhám do nejrůznějších aktivit od pletení košíku, přes výrobu keramiky, až třeba po práci na soustruhu. S lítostí však musím konstatovat, že i přes značnou zálibu a intenzívně vnímaný požitek z takto naplněného života dosahuji ve všem svém konání jen lehce podprůměrných úspěchů, čímž se stává pojítko s Cimrmanem, jen s těžkým srdcem to přiznávám, velice chabým spojujícím vlákénkem. Nicméně jsou i další důvody, které můj život s Cimrmanovým pevně provázaly.
Chci-li vyhmátnout kořeny svého vztahu k Cimrmanovi, musím se vrátit hodně do časů minulých, není však nutné brát to „od Adama“, návrat „k Noemovi“ postačí. Rok 1900 považoval Cimrman za významný a snadno zapamatovatelný. Jak je již notoricky známo, radil všem soustředit důležité a významné události právě do tohoto vročení. Jistě i on sám měl v tomto roce napilno. Ze vzpomínek mé prababičky, která vycházela z povídání své maminky, mé praprababičky, vím, že v samém závěru tohoto roku měl Cimrman pořádat osvětový večer v kolínské sokolovně. Pro velkou zaneprázdněnost ale musel tento večer přesunout až na leden roku 1901, čímž těsně minul (což v té době ještě netušil), zřejmě nejdůležitější událost svého osobního života (a to z malicherného důvodu, jímž bylo nedostatečné řízení běhu času, bohužel se musí přiznat, že v tomto směru Cimrman pokulhával), a zasadil ji až do října 1901, což byl zcela zbytečný přehmat…
Na Cimrmanův popud byl v Kolíně v roce 1900 (to se ještě stihlo) založen Český spolek děvčat, čímž Cimrman reagoval na Náprstkův Americký klub dam. Cimrman nikde nehlásal svůj dojem, že Náprstkova emancipace necílila ani tak k ženám obecně, jako spíše k němu a k jedné konkrétní ženě – k jeho matce, z jejíhož vlivu se potřeboval Vojta Adalbert Fingerhut vymanit. Osvětové přednášky i snahu o vzdělávání Cimrman oceňoval, přesto měl k Náprstkově činnosti výhrady. Praktické lekce pro moderní hospodyně se sice setkávaly s velkým ohlasem, ale podle Cimrmana nebyly až tak důležité.
Pominul-li třeba faux pas, kterého se při ukázce činnosti šicího stroje Náprstek dopustil, když při šití využil jen vrchní nit a šev se mu bez užití spodní niti rozpadal (jemu! Náprstkovi!, který byl takříkajíc k šití přímo předurčen!), nepovažoval Cimrman za přínosné předávat ženám návody, jak zacházet s nejrůznějšími „stroječky“, když dosud nedostaly návod, jak zacházet s člověkem, tedy se sebou, ale i s mužem. Také cílit pouze na dámy mu nepřišlo správné, usiloval o rovnost, proto v názvu jeho klubu měla místo děvčata, z nichž pak mohly – ovlivněny prostředím Cimrmanova Spolku a jeho edukačním procesem – pocházet i všechny pozdější Náprstkovy dámy. O významu slova „český“ se netřeba zmiňovat.
První slavnostní večer spolku tedy proběhl místo v prosinci 1900 až v lednu 1901. Ačkoli měl Cimrman v úmyslu rozběhnout spolek, ze kterého se budou do praktického života rozbíhat mladá děvčata a získají zde pro to všechny potřebné informace, dostavila se na první schůzku převaha „děvčat“ v životě již dobře zaběhnutých, v některých případech by se již dalo říci až zcela vyběhaných. Jediným děvčetem, hodným tohoto označení, byla dvacetiletá Milada Vojtíšková. Cimrmanův „Návod k použití člověka“ byl pojat samozřejmě ze široka i zhluboka, ale v zásadě by se jeho přístup dal označit především za „medicínský“.
To je dosud silně opomíjená oblast Cimrmanovy působnosti. Kromě jeho stomatologické činnosti není jeho lékařské snažení dostatečně odborně zpracováno, a přitom se mu také zcela vážně věnoval. Nechci působit neskromně, ale dovolila bych si podotknout, že právě v objevení a vyjevení této geniální Cimrmanovy medicínské teorie, spočívá i můj přínos badatelskému úsilí na poli CIMRMANOLOGIE. K teorii samé, která bude nastíněna dále, se váží další pozoruhodné skutečnosti (např. dalším z Albertů, s nimiž byl Cimrman ve styku, byl vedle Einsteina také Schweitzer, jehož život profesní i osobní Cimrman svou převratnou medicínskou teorii velice zásadním způsobem ovlivnil), ale jejich zveřejněním bych, byť s informacemi pozoruhodnými až šokujícími, ale přece jen v rámci eseje redundantními, odbočila od tématu, což bývá většinou vnímáno jako nežádoucí.
Hlavními pilíři Cimrmanova „Návodu k použití člověka“ bylo téma léčebného přínosu hladu, pohybu a hudby. K prvnímu bodu jen stručně. Cimrman na základě pozorování zvířat dospěl k závěru, že v době onemocnění není hladovka na obtíž, ale že naopak přispívá k rychlejšímu návratu zdraví. Razil proto heslo – „Hlad, nejlepší lékař!“. Při aplikaci tohoto specifického léčebného prostředku se však bylo nutné vyvarovat jednoho úskalí – pouze člověk (bohužel, na rozdíl od zvířat tvor myslící), který se postil dobrovolně, s radostí a vírou v uzdravení, měl také skutečnou šanci se uzdravit, v opačném případě, když hlad nevítal a trpěl jím, docházelo k zhoršování onemocnění, nezřídka i ke smrti. Ukázalo se, že již první bod „Návodu k použití člověka“ byl značně kontroverzní a vyhnal velkou část děvčat, bohužel právě těch se značným potenciálem dostatečně dlouho se léčit, ze sálu.
Část přednášky věnovaná důležitosti pohybu pak nadzvedla a vyhnala většinu zbývajícího publika, zřejmě to byl první a poslední pohyb, kterého se pod dojmem z přednášky dopustilo. Cimrman se ale nedal nezájmem odradit, jen se oddělilo zrno od plev, dál dynamicky pokračoval v přednášce. Když dospěl k místu, ve kterém zdůrazňoval důležitost tělovýchovných seskupení, jako byl Sokol, ale ještě lépe SUP, ozvala se nesouhlasná reakce. To bylo překvapivé, až dosud publikum mlčelo. Ačkoli to nebývá zvykem, vstoupil řečník Cimrman do dialogu s auditoriem.
Má praprababička Milada Vojtíšková, jediné skutečné děvče na přednášce, a v tuto chvíli už i jediný divák v sále, začala důrazně nesouhlasit s „propagátorem zhoubných spolků“ . Výměnu názorů zakončila památnou větou: „Pane Cimrmane, je úplně jedno, jakého dravce si vetknete do znaku, jakým opeřencem se zaštiťujete, vždycky bude nebezpečný!“ Teprve po mnohahodinovém plodném psychologickém sezení (i hýbání) Cimrman mou praprababičku nakonec přesvědčil, že se mýlila, že pohyb není nebezpečný, ale naopak v sobě skrývá zárodek štěstí.
A zde se nám jasně ukazuje, jak zdatným psychologem a znalcem lidských povah Cimrman byl (také to opět dokládá jeho působení v oblasti lékařství, konkrétně v psychiatrii). Praprababiččinu traumatickou krizi z toho, že se jí jako malé v Sokole při cvičení na kruzích zabil otec, Cimrman překonal. Zbavil praprababičku „paměťové šlápoty“ (Cimrmanův odborný termín) prožitím odpovídající analogické situace (ovšem s pozitivním dopadem), kdy se nejprve sám a zcela bezpečně od pozvolného přízemního cvičení dostával do výšek, až skončil v kruzích, kam nedlouho poté vlákal i praprababičku.
Formálně se tak Cimrmanova osvětová přednáška změnila nejprve v nevyžádanou konzultaci, aby vyvrcholila v podobě otevřené a rovnocenné konference. Má praprababička původně uznávala jediný pohyb, a tím byl tanec. Když Cimrmanovi řekla, že pro ni zůstává druhým nejlepším pohybem, aniž by už odsuzovala cokoli jiného, bleskla Cimrmanovi hlavou geniální myšlenka: „Tanec je lék! Dokonce syntetický!“.
V tento okamžik je nutné trochu přiblížit třetí pilíř Cimrmanova „Návodu k použití člověka“ a tím byla hudba. O jejím významu se praprababička dozvěděla již soukromě, a proto se cítila být poctěna, jakoby zasvěcena do velkého tajemství. Cimrmanova teorie bohužel tajemstvím víceméně i zůstala. Lékaři, kterým ji autor předkládal, ji vždy ututlali. Později se k nim přidávali i hudebníci, kteří se jejím objevem a uvedením do každodenního života cítili být také ohrožení (Cimrman označoval některé skladby za vysloveně škodlivé, další za smrtelně jedovaté, např. Wagnera považoval za vysloveně otravného).
V čem vlastně jeho teorie spočívala? Cimrman si jednou všiml, že když se domovník udeřil kladívkem do prstu, dal se do křiku, vyluzoval řadu tónů tvořících sice ne příliš harmonickou melodii, nicméně nápěv se v tom najít dal. Tímto kvílením, snížil domovník svou bolest. Na základě mnoha dalších pozorování pak Cimrman dospěl k přesvědčení, že „nemoc je jen špatná písnička“ a že zazpíváním té dobré lze nemoci léčit. Z hlediska fyziky vše v těle člověka vibruje, hudba je také vibrace, tedy přeladěním postiženého orgánu na správnou vibraci dojde k uzdravení. Jak geniálně prosté.
Není prostor rozebírat tuto Cimrmanovu převratnou teorii do hloubky. Je však možné zástupně říci, že za zvlášť oblíbeného léčivého autora považoval Cimrman Offenbacha (není zřejmě nutné zkoumat, zda to bylo díky tomu, že byl konkurentem vídeňských Straussů…). Z Offenbachova díla pak Cimrman upřednostňoval operu Hoffmannovy povídky, která v sobě nesla motivy komické, ale i pasáže lyrické a dramatické, tedy obsahovala vše, co život sám. Zároveň mu tato opera vyhovovala, protože byla stále otevřená. Offenbach ji nedokončil a vzhledem k tomu, že byl už po smrti, nemohl k dalším zásahům nic namítat. Úpravy různého charakteru od nejrůznějších autorů operu proměňovaly, a i sám Cimrman si do ní přidával a odebíral dle svého uvážení. V Hoffmannových povídkách tak našel vždy nějakou léčebnou melodii pro každého pacienta. Postupem času však dospěl především k ordinování základní a zásadní esence zvané Barcarolla.
Když o svém objevu, podloženém výsledky, hovořil s lékaři a prosil je, ať zkusí v nemocnici každé ráno zazpívat pacientům třeba právě zmíněnou esenci, se zlou se potázal. Za prvé se lékaři cítili deklasování do rolí pouhých písničkářů, a za druhé tušili, že by velice rychle přicházeli o pacienty, kteří byli zdrojem jejich obživy. Cimrmanův hudební všelék Hoffmannovy povídky, kterého se pacienti u lékařů časem již dožadovali, zaměňovali lékaři za bezcenné Hoffmannovy kapky, s tím, že se pacienti asi spletli, a ať raději kapou. Kapky.
Praprababiččina zmínka o tanci nadchla Cimrmana právě proto, že si uvědomil, že tanec spojuje pohyb s hudbou a tím se stává lékem syntetickým, mocně účinným. Hned se s Miládkou pustil do sepisování záznamů jaký tanec na jakou nemoc a jakou hudbu. Začali společnými silami tvořit, Cimrman vymýšlel a chrlil informace a praprababička (prý bez sténání) zapisovala. Když však chtěl do slovníku vlepovat notové záznamy melodií, zjistili, že se v celé sokolovně nenachází žádné lepidlo. Cimrman měl smůlu. Pohotově ji tedy použil místo lepidla a slovník rukou smolnou a nedílnou dokončili. Zbývalo jen zakreslit taneční figury, což svěřil Cimrman Miládce. A tak se stalo, že Cimrmanova „Celková terapie hudebními vibracemi“ zůstala u mé praprababičky, kde si ji měl autor vyzvednout, k čemuž ale nikdy nedošlo.
Onoho lednového dne a noci roku 1901 tak vzniká nejen záznam Cimrmanovy převratné léčebné teorie, ale také má prababička Jarmilka, která se pak narodila v říjnu téhož roku. Protože se má praprababička týden po osudovém setkání s Cimrmanem vdávala, nebylo Cimrmanovo otcovství úředně doloženo (ale aspoň první tři písmenka ze jména Jarmila k Járovi Cimrmanovi nenápadně odkazovala).
V roce 1911 působil Cimrman krátce, ale nezapomenutelně, v rodině nižšího šlechtice Vratislava von Pichlera jako vychovatel jeho dětí. Nejstarší, patnáctiletý Vratislav junior, Cimrmana obdivoval, a jako jeden z mála tušil jeho genia. Když k nim na zámeček dorazil dopis pro Cimrmana, který ovšem tou dobou už pobýval neznámo kde, neodolal pokušení a porušil listovní tajemství. Dopis byl od mé praprababičky, psala Cimrmanovi o svém ovdovění a o malé Jarmilce, která se mu tolik podobá. Vratislav se do dívenky okamžitě zamiloval a slíbil si, že si nevezme žádnou jinou dívku, ale jen Jarmilku, protože je tak půvabná (praprababička přiložila její fotografii) a je dcerou jeho ctěného učitele, tedy bude jistě i chytrá, vtipná, duchaplná.…
Zdá se to být jako pohádka, ale Vratislav a Jarmilka se po dalších deseti letech skutečně vzali. Vratislav, a pak se otevřela i praprababička Milada, povídali Jarmilce o Cimrmanovi. Všichni na něj měli příjemné vzpomínky, a tak se mu u von Pichlerů důvěrně říkalo „Cimi“. Pradědeček působil později jako ředitel Čedoku, při svých cestách vždy pamatoval i na komůrku pro Cimrmana, který také tak rád cestoval, ale další setkání s bývalým učitelem, ani setkání dcery s otcem, se nikdy neuskutečnilo. Léta běžela, prababička Jarmila postupně ztratila svého muže i maminku. Měla dceru Evu, která jí však příliš nenaslouchala, a pak ještě vnučku Evičku a pravnučku (mě).
V roce 1981 chuderka prababička skončila v psychiatrické klinice v Praze v Bohnicích, protože její vzpomínky na minulost a výroky o příbuzenství s geniálním Cimrmanem považovala její dcera za ryzí projev bláznovství. V této době působil v Bohnicích jako primář MUDr. Jan Cimický. Nikdo mu nebude podsouvat úmysl nějak se zviditelňovat a dodávat si důležitosti u svých pacientů, toho bezpochyby jako erudovaný primář již neměl zapotřebí, nicméně jistá neschopnost nezaujatě odhlédnout od své osoby, určitá stopečka patologického jájismu, by se v jeho mylném vysvětlení prababiččiných slov najít dala. S oporou svého bílého pláště přesvědčil rodinu, že prababička svými výroky „Cimi génius“, „Cimi štěstí mého života“… míní jej, když si jeho jméno z Cimického zkracuje na Cimi.
Rodina jeho tvrzení podlehla, nicméně já, tehdy šestileté dítě, čisté, nezkažené, ještě bez dostatečně vybudovaného respektu k systému pochybných autorit a pravidel, jsem doktorovi nevěřila a dál naslouchala prababičce a hltala všechny a jediné přímé informace o Járovi Cimrmanovi. Ostatně tuto podobnost starých lidí a malých dětí objevil již Cimrman, následná kolaborace dětí a staříčků je již jen přirozeným důsledkem. Prababička do mě tehdy tedy zasela hluboký a trvalý zájem o vše týkající se Járy Cimrmana.
Hanou rodiny zůstává Eva, má babička. Nejenže od své matky nechtěla poslouchat jakékoli zmínky o Cimrmanovi a svém šlechtickém původu, ale také se všech písemných podkladů, dokládajících pravdivost prababiččiných slov, zbavila. Vítanou záminkou se jí stala návštěva vídeňských příbuzných, kterým vše od erbu, rodokmenu, až po Cimrmanovu, už jen zlomkovou, „Celkovou terapii hudebními vibracemi“, předala. Taková odrodilost vlastní babičky se jen těžko zveřejňuje, ještě hůř se však tato informace zjevuje, vztahuje-li se přímo k vnučce samotného Járy Cimrmana.
Vysvětlení takovéhoto chování spatřovala má prababička ve snaze své dcery neprovokovat za komunistického režimu nejen titulem, ale i výjimečným předkem. Já si vše vysvětluji tím, že babička se samozřejmě vzhledem ke generačnímu posunu vzdálila Cimrmanovi i s jeho geny geniality, a proto se jí nepodařilo setrvat ve stádiu dítěte, kdy na vše člověk dokáže pohlížet jinak, kdy hledá a nachází geniální souvislosti, tak jako Cimrman. Babička, bohužel, dospěla až do fáze puberty, kde se jí sice podařilo zastavit, nicméně v této životní etapě není takové finální zastavení, vzhledem ke svým vzdorovitým, zatvrzelým a nekonstruktivním projevům, optimální, tam by býval přirozený, kontinuálně plynoucí vývoj žádoucnější. Co ale naplat, dopady geniality se nedají nikterak regulovat.
Maminka, Eva II. , navenek zachovávala k Cimrmanovi neutrální postoj, tedy nijak ji nevzrušoval, ale ani ji nenechával zcela chladnou. Domnívám se však, že její vztah k Cimrmanovi byl skrytý, a ve své skrytosti by se možná dal označit až za vřelý. Jak jinak si vysvětlit, že i přes otcovo stálé naléhání, vyčkávala po svatbě dlouhých sedm let, než svolila, a přivedla na svět svého jediného potomka?! Smysl pro zodpovědnost a důležitost dat, věrnost odkazu „Cimiho“, prokazatelně prokázala tím, že mě porodila až roku 1975 (a hned v začátku roku, zřejmě se nemohla po takové době již dočkat), což je přesně 100 let! po narození Cimrmana (tento rok uvedl Cimrman mé praprababičce jako rok svého narození). Domnívám se, že tato skutečnost je zcela výmluvná. Nebála bych se dokonce říci, přímo signifikantní.
Další v řadě jsem tedy já. Díky prababičce se můj vztah k Cimrmanovi vyvíjel přirozeně a nic v pozdějších letech již nemohlo otřást mou vírou v jeho existenci i blízkost. V mnohém Cimrman ovlivnil i moje životní směřování, které se pak nedalo ve srovnání s mými vrstevníky, označit za zcela „normální“. Také mé největší zájmy – medicínu a divadlo, trošku podpořil sám „Cimi“. Víceméně paralelně jsem se oběma začala (v souladu s jeho technikami) věnovat.
Vedena Cimrmanovým názorem, že „nepřítele je nejprve třeba důkladně poznat“ , se mi sice s velkými obtížemi, ale přece jen podařilo stát pacientem, který má ve svém vážném stavu jedinečnou příležitost důvěrně poznat nejen nemoci (nepřítele číslo jedna), ale i lékaře (nepřítele číslo dvě) zastydlé ve starých konzervativních léčebných postupech. Teprve po mnohaletém zaníceném, zapáleném, bujícím pacientském studiu nejrůznějších chorob, špitálů a medicinmanů, jsem se přihlásila na 1. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a začala studovat medicínu. Po roce intenzivního praktického studia anatomie, histologie, cytologie etc. jsem však zjistila, že Cimrmanova „Celková terapie hudebními vibracemi“ je stále nepřekonaná a že již není více důvodů pro pokračování ve studiu.
Zůstala jsem pak již jen studentkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obor teatrologie. Divadelní věda je disciplína, která je s Járou Cimrmanem spjatá nejvíce, proto jsem se rozhodla napřít své úsilí právě tímto směrem. Už v průběhu studia jsem se snažila na Cimrmana co nejvíce upozorňovat, např. jako téma jedné seminární práce jsem si zvolila rozbor jeho humoru. Bohužel, dosud na katedře není Cimrmanovi věnován samostatný předmět ani v rozsahu jednoho semestru! Pevně věřím, že se mi brzy podaří, jako promovanému odborníkovi, zapůsobit na akademickou veřejnost a dílu Járy Cimrmana tak bude na fakultě konečně věnován náležitý prostor.
Ačkoli jsem se o příbuznosti s Járou Cimrmanem dozvěděla od své prababičky v době jejího pobytu v psychiatrické léčebně, nemám pro ni žádný písemný doklad, pahrbek geniality jsem na své hlavě hledala sice vytrvale, ale marně, cítím se přesto být tímto géniem oslovena k uchovávání jeho odkazu, ať již koluje v mých žilách jeho krev, nebo ne. S jistotou tedy mohu tvrdit, že k osvětě a šíření jeho díla použiji všechny své vlohy, nadšení, respekt, lásku a zkušenosti. Věřím, že náš „Cimi“, by se z nabídky mých služeb zaradoval a nenechal ji bez odezvy, zkrátka že by se jeho bystrý a neomylný úsudek opět naplno projevil.