…Mimořádné místo mezi inscenacemi, ve kterých účinkovala či účinkuje Jiřina Jirásková, a které vznikly mimo
Divadlo na Vinohradech, zaujímá hra současného dramatika Israela Horovitze Příliš drahá Mathilda. V květnu 2007 se uskutečnila její slavnostní premiéra v divadle Blaník. Asi většina z nás si tuto budovu spojuje především s promítáním filmů, ale jak je zřejmé, i v kině se může dělat velké divadlo.
Hra nabízí skvělé herecké příležitosti třem protagonistům, v tomto případě vedle Jiřiny Jiráskové vystupuje ještě Vladimír Dlouhý a Veronika Freimanová. Všichni aktéři vyzařují pohodu, zdá se, že se v této hře a spolu cítí velmi dobře, lidem v sále tak dopřávají zážitek z nevšedního hereckého koncertu. Tragikomické momenty s detektivní zápletkou nenechávají publikum v průběhu celé hry chladným. Divákům se mnohdy objeví v očích slzy, ale s nimi i úsměv na tváři, když sledují provázanost tří osamělých, nešťastných životů. Života chladné Chloé, žijící za hradbou odměřenosti, života Mathiase, „potáčete“ rodiny (jak přiléhavě říká paní Jiráskové), potácejícího se od nelásky k sobě k láhvi alkoholu a k údivu nad odhalovanou skutečností, i života šarmantní Mathildy, jejíž ohlédnutí za vlastní životní cestou získává jasné a až nepříjemné obrysy teprve v konfrontaci s ostatními.
Inscenace vypovídá o rodinných vztazích, odpovědnosti, chápání, toleranci, ale také o smíření se sama se sebou, o schopnosti zkorigovat svoje pravdy prostřednictvím druhých, pochopit stanovisko druhého a připustit i jeho pravdu.
Mně se ta hra nesmírně líbí, mám ji opravdu ráda a velmi ráda v ní hraju. A jsem svým způsobem osudu velmi vděčná, že mě nejenom s tímto tématem, ale i s tou skupinou spolupracovníků spojil. Už v průběhu práce tam byla vynikající atmosféra, je to jistě vždy zásluha toho dirigenta, tedy v tomto případě paní režisérky Ivákové, ale mně se opravdu od prvního okamžiku ta hra zadřela hluboce do srdce ido mozku, dá-li se tak o obsahu této hry mluvit, protože je o tématu, které je dle mého soudu málo frekventované, zanedbávané a mně osobně to v tom společenském slova smyslu velmi chybí.
Také odezva publika tomu odpovídá. Hra je to velmi humorná, jsou tam aplausy na otevřené scéně na jednotlivé situace, které jsou komické, veselé a specielně Mirek Dlouhý je hraje vynikajícím způsobem. Ale stejně diváci odcházejí s pocitem, že slyšeli několik monologů, které si mohou zapsat do své mysli jako jisté rezultáty vlastních životů. Je to prostě kladení otázky, jestli jste svůj život opravdu prožila zodpovědně, anebo jestli jste si nebyla vědoma toho, že děláte věci, které se prostě dělat nesmějí… Když se podaří takovéhle spojení, když si takhle porozumíte s publikem, je to většinou způsobené tím, že máte společné radosti i společné bolesti. Osobně si myslím, že právě tohle je nezastupitelný, naprosto nezastupitelný úkol divadla.
Za jednu z nejhezčích myšlenek této hry považuji konstatování „já jsem Evropa, ty jsi Amerika“, jak ta Amerika tak strašně věří, co všechno se dá, a ta Evropa právě díky té strašné mnohatisícileté zkušenosti ví, že se toho moc udělat nedá… To je jedna z myšlenek, která se mi v té hře mimořádně líbí. Ale mám tam i jiné myšlenky, které cítím velmi silně, které cítím jako svoje vlastní – víte, když říkám „jsem stará, už žiju moc dlouho“, tak to ani nemusím moc hrát, to je pravda…