Malenice
…Zdeněk Podskalský jednou napsal: Jsem z jižních Čech, a to není jen tak odněkud, ale je zbytečné o tom hovořit,
protože kdo je z jižních Čech, ten to chápe, kdo jednou přijede do jižních Čech, ten to okamžitě pochopí, a kdo není z jižních Čech,
ani nikdy nepřijede do jižních Čech, tomu je to zbytečné vykládat… První, kdo mně ukázal jižní Čechy a kdo mně umožnil pochopit nevyslovitelné,
byla Jiřina Jirásková… Na pohled, který se mi naskytl, když jsme se spolu cestou do Malenic poprvé ocitly za Volyní, už nikdy nezapomenu,
ta malebná krajina mě naprosto okouzlila. Stejně tak jsem obdivovala i dům a zahradu, kterou Jiřina Jirásková vybudovala.
Velmi ráda na okamžiky, které jsem s ní v Malenicích zažila, vzpomínám. Vybavuje se mi, jak nám jedno poklidné sobotní
dopoledne narušil zvonek. Paní ředitelka nikoho nečekala, ale šla se podívat, kdo to je. Když jsem z verandy zahlédla tu nečekanou návštěvu,
nevěřila jsem svým očím. Na návštěvu se stavila nějaká paní učitelka s celou třídou dětí školou povinných. Neznala se s Jiřinou Jiráskovou,
jen ji napadlo udělat si při školním výletě zastávku a podívat se na známou herečku. Měla štěstí, paní ředitelka byla zrovna v dobrém rozmaru,
dokonce tu početnou návštěvu pozvala dál, tedy ne do vily, a provedla je zahradou, poskytla jim k tomu i svůj osobitý výklad.
Život výjimečných osobností s sebou nese i výjimečné situace, možnost stát se cílem školní exkurze k nim patří…
Život na vesnici pro mě byl absolutní novinkou. Po půlročním cestování jižními Čechami mě Zdeněk napomenul – Jiřino,
prosím tě, proč každého zdravíš tak vstřícně, vždyť jsou to mužský, oni tě pozdraví, neblbni, takhle mají pocit, že jsi blázen, to se tady nedělá,
chovej se normálně… Ještě před naším vztahem se Zdeňkem jsem ten kraj trochu poznala, byla jsem tam na několika kratších výletech
a také jsem jezdívala za svými přáteli do Srní. Ta idyla, o které Klostermann ve svých knihách píše, na Šumavě už pochopitelně k dohledání není.
Jednu hranici naší zahrady tvoří řeka Volyňka, nedovedla jsem si představit, že tam Zdeněk v mládí s tatínkem chytával raky.
Co já pamatuju, když se z Volyňky vylovil pstruh, tak měl nádory po těle, tak byla ta voda znečištěná. To jsem tedy Zdeňkovi jenom záviděla, že toto ještě zažil.
Také jsem mu záviděla, že vyrůstal v prostředí, které přímo pudilo a provokovalo. To je jako by ses zeptala George Sandové, jak se dostala ke spisovatelství.
Prostě žila v rodině, která jí to umožnila, Zdeněk měl také takové štěstí. Když si člověk přečte kroniku vesnice, tak zjistí,
že jeho rodina vždy patřila mezi ty osvícené. Vyrůst v takovém prostředí v líného filozofa, jak sám sebe označoval, pak bylo velice snadné.
Když jsem začala do Malenic skoro před padesáti lety jezdit, tak byly na zahradě pouze kopřivy, divoké maliny,
prázdný včelín a jeden mahon, to bylo vše. Vyhrnula jsem si tedy rukávy, pozemek posekala, zorala a založila okrasnou zahradu se skalkou.
Všechno je to dílo mých rukou, udělala jsem to sama. Zdenek mi jen oznámil, že přírodu sice miluje, ale na zahradě nikdy nepracoval,
že na to vždycky měli služku a že to on tedy nebude dělat ani do budoucna. V tu chvíli se mi zdálo, že je ke mně tvrdý, že je krutý,
že mě nechá na té zahradě dřít. Měla jsem tehdy zrovna rozvařený oběd, tak jsem vypnula sporák a pravila – já jsem zase nikdy nevařila a bude tomu tak i nadále.
Jenže večer jsem dostala hlad a bylo po zásadách. Zdeněk u těch svých setrval, jako vždycky. Samozřejmě to ode mne byla úplná blbost,
chtít po něm, aby mi pomáhal na zahradě, protože on to nechtěl, jeho to prostě nebavilo. Vlastně si uvědomuji, že pokud jsem někdy měla pocit,
že mám se Zdeňkem nějaké potíže, tak jsem v jádru těch potíží vždycky byla já se svými požadavky, protože jsem po něm chtěla věci, které on nemohl…
Teď je na té zahradě vlastně všechno, co jsem stačila já zasadit. Skutečně. Není tam jediný stromeček, jediný keřík,
jediná kytička, kterou bych já nebyla zasadila. S výjimkou toho mahonu. Ten v roce 1909 zasadil Zdeňkův tatínek (když ten dům se svým bratrem postavil)
a od té doby si tam žije. Já ho miluju, ale Janička říká, že nesnáší jeho sytou vůni, já ano, pro mě je krásná. Dnes už je z té zahrady skoro park.
To zahradnické budování mě začalo strašně bavit. Jako městská pražská holka jsem přírodu viděla jen v pampeliškách, které rostly ve skulinách dlažby.
Rozlišovala jsem kytičky jenom na žluté, červené a bílé. Žluté byly pampelišky, červené byly vlčí máky a bílé byly kopretiny
(překvapovalo mě jen, že některé ty kopretiny jsou tak malinké, ony to byly chudobky, ale protože byly okolo zbarvené červeně, tak jsem si říkala,
asi utrpěly úraz, no, trošku nadsazuju). Zdeněk byl, pokud jde o přírodu, mým učitelem několik let, uvedl mě do jejích tajů, protože on byl opravdu dobrý přírodovědec.
Posléze jsem se stala botanikem amatérem.
Když jsem se Zdeňkem chodila na první procházky po tom šumavském podhůří, tak jsem byla tak zahanbena jeho botanickými znalostmi,
tak mě to urazilo, že jsem si tajně, aby to on nevěděl, jednoho krásného dne opatřila příslušnou literaturu a celou zimu jsem v tom ležela.
Využívala jsem své herecké paměti a učila jsem se. Na jaře, když jsme se Zdeňkem opět vyšli do přírody, jsem říkala – podívej, to je krásné, drchnička rolní!
A Zdeněk se divil – jak to víš?! A já spokojeně prohodila – já toho vím, to se ještě budeš až divit! Po chvíli vznikl spor, co kvete dřív,
jestli úročník bolhoj nebo čičorka pestrá. Květenství mají skoro stejné, to je pravda, ale já vše věděla líp. Začala jsem sypat ty názvy,
botanické názvy, latinské názvy a Zdeněk na mě jen vytřeštil oči. Snad jednou jedinkrát se mi nad ním podařilo takovým způsobem zvítězit.
Jenže nedávno jsem si uvědomila, že některé názvy ztrácím. Třeba název něčeho, co mi roste kolem celé zahrady,
vidím to, vím, co to je, ale název je pryč, v zoufalství si říkám ježiši, jak se tahle kytka jmenuje! A jo, pcháč! Naskočí to, ale je to ostuda.
Rozumíš, já to prostě ztrácím, asi je to lehko nabyl, lehko pozbyl. Já jsem se ty botanické názvy opravdu naučila během jedné zimy. Je to ale k pláči,
já nevím, jak je možné, že si pamatuju role. Pomyslela jsem si, až tohle přijde s rolemi, tak to bude, jak říkával Zdeněk – loď, bok,
ponorka, dno – to znamenalo, že je konec se vším. Kdybych neměla tu starou hlavu, která ledasco zapomíná, tak jsem mohla klidně pracovat v botanické zahradě,
ale naštěstí mě ta paměť zrazuje, takže by to nešlo…
Ukázka z knihy Jiřina Jirásková - Hvězdou z vlastní vůle