Renáta Novotná

Všechny naše činy jsou odrazem našich přesvědčení…

První angažmá

…Mladistvé společenství spolužáků Jiřiny Jiráskové zůstalo uchováno i po absolutoriu DAMU. Dle tehdejšího zvyku se jevilo jako nanejvýše vhodné, aby absolvent po škole pobýval nějakou dobu na oblasti. Tohoto pravidla se ročník Jiřiny Jiráskové skutečně držel, odhodlali se navíc k modernímu kroku – odešli do společného angažmá. Kromě Ilji Racka a Věry Bublíkové (šli do Olomouce) nastoupila většina z ostatních v Hradci Králové v Klicperově divadle, kde začali pracovat pod vedením Oldřicha Daňka (režie, dramaturgie).

Jiřina Jirásková se tedy stala 1. srpna 1950 členkou hereckého souboru Krajského oblastního divadla Hradec Králové. Stojí opět u počátku, u něčeho nového, protože nastupuje teprve do druhé sezóny tohoto divadla, svou činnost totiž zahájilo nově opravené Klicperovo divadlo v září 1949. Premiéra Jiráskovy veselohry M. D. Rettigová proběhla 17. 9. 1949. Slavnostního večera se zúčastnil např. náměstek ministra informatiky Miroslav Kouřil, Václav Vydra starší, hlavním řečníkem byl ministr školství, věd a umění Zdeněk Nejedlý. V projevech zaznělo, že divadlo musí sloužit především pracujícímu lidu, aby podporovalo jeho iniciativu v budování nového života a pracující lid, zastoupen řadou úderníků práce z továren a vesnic a brigádníků, na tomto představení skutečně nechyběl. Prvním ředitelem divadla se měl původně stát režisér Karel Jernek, ale v důsledku kádrových protestů byl místo něho jmenován ředitelem Alexej Solmar, dalším režisérem divadla byl např. Jiří Šotola.

V druhém roku divadla vystřídá ředitele Alexeje Solmara Vladimír Šrámek. Sezónu 1950/51 zahájí dramatizací prózy premiéra Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci, druhým titulem se stane novinka Oty Šafránka Ráno startují letadla (s podtitulem Hra o třech dějstvích a šesti obrazech s příměsí skutečné historie). Jiřina Jirásková je v této inscenaci obsazena režisérem Jiřím Nesvadbou do role Zbožné dámy, na jevišti se z bývalých spolužáků setkává s Jiřinou Švorcovou (1. zákaznice) a Josefem Bláhou (Kaplan), poprvé vystupuje také s Jiřím Pleskotem (Vojín David a Vojín zvaný „Robeson“), budoucím manželem.

Jiřina Jirásková se ve svém prvním angažmá a první „roli“ profesionálky–vystudované herečky, opět ocitá v inscenaci, která je v programu zmiňována v souvislosti s oslavami výročí Velké říjnové revoluce a narozeninami Klementa Gottwalda. V programu k inscenaci se dále píše: „…vývoj světové situace nabádá kulturní pracovníky…, aby svým dílem ještě víc než dosud, údernou myšlenkou a jasnou, vyhraněnou formou přispěli k posílení fronty pokroku a míru. K tomu dnes také směřuje odkaz revoluce, která otevřela novou epochu lidstva, a k tomu nás všechny vede i Klement Gottwald, milovaná hlava našeho státu a nejlepší československý žák tvůrců říjnové revoluce – Lenina a Stalina.“ Hra o americkém poručíkovi, který svrhl atomovou bombu na Hirošimu, měla ukázat na imperialistické snahy ovládnout svět a stát se přesvědčivým prostředkem pro společný boj za světový mír.

Program - Ráno startují letadla

Svůj úkol bojovat za světový mír divadlo jasně manifestuje i ve svých programech. Rudé heslo „Divadlo – zbraň míru!“, nonsens „zdobící“ titulní list programů s jednotnou grafickou úpravou, se objevuje i u inscenace Jak je důležité míti Filipa, ve které Jiřina Jirásková ztvárnila roli Cecily Gardewové. Pod režijním vedením ředitele Vladimíra Šrámka v této „lehkovážné komedii pro vážné lidi“ spolupracuje se svými někdejšími spolužáky Vladimírem Bičíkem (John Worthing) a Oldřichem Daňkem (Algernon). Program diváky „orientuje“ v kontextu doby i významu díla, na závěr zmiňuje: „Nejde vám mráz po zádech z mravní otrlosti vlastně i autorovy i těch, kteří tyto věty ve hře vyslovují? Smějte se pokrytecké, sentimentální omezenosti figurek – ale prosím vás, i při smíchu m y s l e t!“

V Klicperově divadle setrvala Jiřina Jirásková pouze jeden rok. Pro další sezónu ji už chtěly dvě pražské scény – nově se „zakládající“ Divadlo československé armády a Realistické divadlo. Nakonec i s mnohými kolegy – Jiřinou Švorcovou, Jiřím Pleskotem, Josefem Bláhou, Vladimírem Bičíkem přestoupila z Hradce na Vinohrady.

Ještě ve čtvrtém ročníku DAMU jsem já a Ilja Racek dostali od pana profesora Frejky nabídku na angažmá na Vinohrady. Ale protože byl tehdy takový úzus, že všichni absolventi musí aspoň na rok do oblastního divadla, šla jsem i s mnohými mými spolužáky do Hradce Králové, poprvé jsem se tam setkala také s Jirkou Pleskotem. Tvořili jsme dobrou partu, posléze jsme dostali nabídku od Divadla československé armády a všichni jsme z Hradce přešli do Prahy. Ale v tom Klicperově divadle to byla velice krásná éra. Hrála jsem tam docela hezké role a byla jsem tam docela šťastná. Vzpomínám na něj v dobrém. Měla jsem tam přepychové bydlení v bývalé YMCE nahoře v pokojíku se dvěma lůžky, obědvala jsem v jídelně KNV a na kávu jsem si vždy zašla do Grandu. Společenský život, jaký jsme v YMCE žili, je pro mě obrazem mého skutečného hereckého mládí.

Vzpomínám si ale i na jeden kaz na kráse mého hradeckého angažmá. V Klicperově divadle byl jeden starší herec, významný člen souboru, kdysi hrál v Národním divadle, jestli se nemýlím i Hamleta. Připravoval se nějaký Shaw, kdyby mi hlava lépe pracovala, vzpomněla bych si, který, ale dobře si pamatuji, jak nás tenkrát tehdejší ředitel divadla vyzval, abychom se vyjádřili k právě proběhlé generální zkoušce. A já jsem nejvíc kritizovala právě toho staršího herce. Mně se tedy tehdy zdálo, že starce, jemu bylo asi padesát let, dneska pro mě kluk. Vznášela jsem kritické připomínky, měla jsem trošku jiný názor na tu jeho postavu. Vím, že se mně tenkrát zdálo, jak bylo úžasné to moje vystoupení. On mně ale samozřejmě přestal odpovídat na pozdrav. Myslela jsem si, že je malicherný.

Přešlo pár let a tento pán, kterého nejmenuju úmyslně, odešel do své vlasti, do Jugoslávie. Já jsem jezdívala často za svou rodinou do Dubrovníku a jednou jsem tam šla na významné představení. Zjistila jsem, že ve velkých klíčových rolích vystupuje právě tento můj bývalý hradecký kolega. Tak jsem ho tenkrát kritizovala a on to byl první umělec jugoslávské divadelní scény! Přemýšlela jsem, jestli mám za ním jít a omluvit se mu, ale měla jsem obavy, že budu vypadat jako blbec a on mě pošle někam. Nakonec jsem se rozhodla za ním do té šatny jít, ale chovala jsem se tak submisivně, že i on pochopil důvod mého chování a dokonce mě poplácal po rameni a řekl – vy už ale také nejste v Hradci, Vy už jste také odešla, že? Takže toto byla jediná trpká zkušenost z Hradce, jak mi přestal odpovídat na pozdrav, co si to ten fracek dovolil, a měl pravdu…

Ukázka z knihy Jiřina Jirásková - Hvězdou z vlastní vůle