Bavení, bavení se…
Celou tvorbou Zdeňka Podskalského se jako zlatavá nit vine a třpytí vzácný smysl pro humor. Humor vždy laskavý, pohlížející s velkým porozuměním na lidské slabosti, srozumitelný téměř každému, neurážející ty nad věcí a pochopitelný i těmi v nižších sférách. Zdeněk Podskalský smích štědře rozdával přes půl století, vytvořil osobitý typ zábavy. Už za svého působení v ochotnickém spolku pořádal estrády s místním dosahem, ležela na něm tíha přípravy silvestrovských veselic, prvními diváky jeho Silvestrů, ještě dávno před těmi televizními, byli tedy Maleničtí. Rozdával pohodu svými filmy, televizními komediemi i pořady hudebními, které často vytvářel coby volně komponovaná pásma složená z oblíbených písní lidových (především staropražských), ale i z melodií současné populární hudby.
Všechno, co v životě dělal, sloužilo k obveselení diváků. Veselost pro něho ale vždy neznamenala program, někdy zůstala jen východiskem. Držel se svého hesla „když už to nemůže být pravda, ať je to aspoň sranda“… Stal se renomovaným odborníkem na „zábavu“. Dokázal v těch neradostných dobách připravit nesčetnému množství diváků příjemné chvíle uvolnění kompenzující pochmurnou realitu. Nemyslel si, že k morální, lidské povinnosti patří jen vzdor a aktivní vystupování proti panující ideologii, nepovažoval to za jedinou správnou taktiku. S jeho tolerantní povahou souzněl názor na právo každého člověka jít svou vlastní cestou, promyslet si a zvolit si vlastní efektivní způsob „boje“, protože se nemusí nutně jen vrážet hlavou do zdi, lze i vyčkávat, kultivovat okolí, nebo se zabývat čímkoli, třeba bavením lidí… Právě smích považoval za největšího nepřítele totality, despotismu blbosti a hrubosti, za jednu z nejlepších zbraní demokracie.
Mnozí mu vytýkali, že provozuje jen tu lehkou múzu, že se nevěnuje vážnému umění. Znal své důvody, bez problémů podával své vysvětlení…
Mám pocit, že vím, co umím. Tvářit se, že bych měl dělat víc, než umím, připadal bych si jako blbec. Tak si počínají ti, ze kterých mám srandu. Já se nikdy nepovažoval za umělce. S oblibou říkám, že umění je to, co neumím. Umělec byl pro mě geniální satirik Dostojevský, Anatol France, kterého jsem miloval, ale já sám jsem nikdy neměl nejmenší ambice vydat se jejich směrem. Věděl jsem, že nemám šanci. Já si jen hraju, já si dělám legraci, to mě vždycky bavilo a baví, ty slečny se zelenými péry v zadku mi prostě sedí víc než vážné umění…
Když se Zdeňkem Podskalským na toto téma mluvila Jiřina Jirásková, zmínil jen, že kdyby byl schopen umění, tak jako Evald Schorm, tak by to dělal, ale že to neumí, a proto se věnuje té lehké múze. Jiřinu Jiráskovou svým stručným, ale silným vyjádřením zcela okouzlil. Ustrnula, když si uvědomila, že ještě nepoznala muže takového formátu, který by dokázal v jedné větě podobným způsobem zhodnotit svou vlastní osobu. Na tuto situaci pak oba dva vzpomínali jako na výchozí moment jejich soužití.
Humorem měrou vrchovatou oplývala nejen práce Zdeňka Podskalského, ale i jeho obyčejný, všední život. Nikdy nic v životě nekomentoval vážně, nepatřil k příznivcům lyrických řečí, i v běžné komunikaci upřednostňoval skepsi, ironii. Říkával, že i v případě milostné korespondence, která bývá synonymem lyriky, se mnohem lépe uplatní ironie, která dovolí, aby si do ní adresát romantiku a sentiment dosadil sám.
Jiřina Jirásková se stala Zdeňku Podskalskému skvělou partnerkou pro život, protože právě na tuto jeho filozofii dobře slyšela, tento způsob nazírání světa se nesl na stejné vlně jako její vlastní vnímání a prožívání. Nejen že tedy prokazovala schopnost pochopit a přijmout postoje, projevy Zdeňka Podskalského, ona navíc na jeho „nahrávky“ promptně reagovala. Zřejmě se spolu úchvatně bavili. Analytické myšlení, jim oběma vlastní, i schopnost ostrého vidění a postřehnutí sporu s realitou, podložené hlubokými znalostmi, vědomostmi, inteligencí, schopností pohotově a pregnantně ve zkratce formulovat myšlenky, umožňovalo vytváření sérií aforismů, bonmotů, vtipů, narážek, celých zřetězených seskupení improvizovaného svěžího humoru. A nejpozoruhodnější na této ojedinělé schopnosti zůstává, že oni zvládali „předvádět“ takovou originální, znamenitou zábavu mimoděk, při jakékoli všední činnosti, třeba při plení záhonu.
Humor, který provozovali, který jim přinášel potěšení a který mistrně ovládali, zosobňoval rozmar moudrosti. Naopak vtipkování, které Zdeňka Podskalského příliš nevábilo, představovala legrace založená na negaci. Ani druh humoru, na kterém stavěl, i když geniálním způsobem, Hašek, si nezískal jeho oblibu. Žertování v situacích, které velí člověku vzepřít se, převzít odpovědnost a jasně prohlásit, že nastal konec veškeré legrace, nevyznával. Podobně se nestala jeho srdeční záležitostí satira, protože nikdy nevěřil, že poměry změní šašek, k tomu je nezbytný dobrý politik, do poslání šašků náprava světa nespadá.